Recenze knihy: "Vražda Rogera Ackroyda" - Dokonalý zločin neexistuje, když jsou ve hře šedé buňky mozkové

Anotace:

Paní Ferrarsová, bohatá vdova žijící ve vesnici King's Abbot je nalezena mrtvá. Místní lékař dr. Sheppard konstatuje, že šlo o sebevraždu. Ve vsi bylo veřejným tajemstvím, že se měla provdat za prominentního obyvatele vesnice, Rogera Ackroyda, jen co uplyne rok od smrti jejího manžela. Ackroyd pozve doktora na návštěvu, neboť s ním chce mluvit o smrti své nastávající, a prozradí mu, že se mu paní Ferrarsová přiznala k tomu, že svého manžela zabila a někdo ze vsi ji vydírá. Během jejich rozhovoru donese Ackroydovi sluha dopis, který napsala paní Ferrarsová těsně před svou smrtí. Zřejmě v něm označila právě onoho vyděrače. Dopis si však Ackroyd přečte až po odchodu dr. Shepparda. Ten je o hodinu později přivolán zpět do domu. Rogera Ackroyda nalezli v jeho pracovně – probodeného…

Název knihy: Vražda Rogera Ackroyda
Autor: Agatha Christie
Nakladatelství: Euromedia Group, a.s., v edici Kalibr
Počet stran: 272
Rok vydání: 2022
Originální rok vydání: 1926

Recenze:
Ahoj čtenáři! Dneska mám pro vás recenzi na klasiku, kterou spousta lidí označuje za vůbec nejlepší detektivku všech dob. Jde o knihu Vražda Rogera Ackroyda (v originále The Murder of Roger Ackroyd) od nepřekonatelné královny detektivek Agathy Christie. Moc jsem se těšila na další knihu od Agathy a byla jsem zvědavá, na nový případ.

O čem to vlastně je:
Celý příběh se odehrává v poklidné anglické vesničce jménem King’s Abbot. Hlavním vypravěčem je místní lékař, doktor James Sheppard. Všechno začíná vlnou drbů a nečekaných úmrtí – nejprve zemře bohatá vdova a krátce nato je nalezen zavražděný i samotný Roger Ackroyd, místní vážený pán. Do vesnice se ale naštěstí krátce předtím přistěhoval podivný cizinec, ze kterého se nevyklube nikdo jiný než slavný Hercule Poirot. Ten se sice pokoušel užívat si odpočinku, ale tahle záhada ho nenechá chladným, a tak se pouští do vyšetřování.

Jak se mi to četlo:
Knížka se četla úplně sama a já knize nemám absolutně co vytknout. Styl psaní mi maximálně sedí, kapitoly jsou příjemně krátké, což mě nutilo pořád pokračovat dál. Znáte to, klasické „ještě jednu kapitolu a jdu spát“, a najednou jsou dvě ráno. Příběh je neskutečně čtivý a byla jsem napnutá až do samého konce. Na knihách Agathy se mi obecně hrozně líbí, že nás hned na začátku seznámí se všemi postavami, takže okamžitě znáte okruh podezřelých. Navíc mě hrozně bavily ty vesnické drby a to, jak se postupně odkrývají tajemství jednotlivých lidí. Miluju to finální rozuzlení, kdy se všichni sejdou v jedné místnosti a Poirot jim (a nám) ukáže, jak to celé bylo. Je to taková něžná detektivka, nejde tu o potoky krve a brutalitu, ale čistě o tu logickou hádanku a otázku „kdo to udělal?“.

Celou knihou nás samozřejmě provádí slavné Poirotovy „šedé buňky mozkové“. Hrozně mě překvapilo, že si Poirot v této knize pronajal dům „Pod modříny“ vedle doktora Shepparda a pěstoval tykve, protože odešel do důchodu. Jakože cože? Tohle je teprve čtvrtý díl ze série a celkově jich má třicet sedm, takže mě fakt zaskočilo, že už teď chtěl jít do penze! Taky jsem se v tomto díle poprvé dozvěděla, že Poirot má hrozně rád horkou čokoládu. Vůbec nevím proč, ale do té doby jsem ho tipovala spíš na čaj. Poirotova povaha mě hrozně baví. Je sice neskutečně galantní, ale člověk brzy pochopí, že je to spíš vypočítavost, aby z lidí vytáhl informace, které potřebuje. Je to prostě génius s obrovským egem.

Hlavní myšlenka a hlubší význam?
Líbí se mi, že i když od začátku známe všechny podezřelé a zdánlivě vidíme každý krok vyšetřování, autorka nám některé drobnosti tají až do úplného konce. Tipnout si pachatele sice můžete a můžete se i trefit, ale podle mě to na 100 % logicky vyřešit sami nedokážete. Jak sám Poirot v knize říká: „Já nic nezatajuji, je jen na vás, jak si ty informace vyložíte.“ Hlubší myšlenka knihy ukazuje, jak snadno si lidská mysl domýšlí věci na základě vlastních předsudků a jak snadné je nechat se oklamat někým, komu bezmezně věříme. Plyne z toho ponaučení, že pravda je často přímo před našima očima, jen se musíme naučit dívat bez emocí a brát v potaz úplně každou drobnost.

Zajímavost o knize nebo autorovi:
Tato kniha z roku 1926 vyvolala ve své době obrovský poprask a dokonce i debaty mezi ostatními autory detektivek. Agatha Christie v ní totiž porušila jedno z nepsaných hlavních pravidel tehdejší detektivní tvorby. Mnozí jí to tehdy vyčítali, ale právě díky tomuto geniálnímu tahu se kniha zapsala do historie a stala se nesmrtelnou.

Závěrem a komu knihu doporučit:
Pokud máte rádi chytré, napínavé příběhy, kde musíte zapojit logiku, tohle je naprostá povinnost. Doporučila bych ji jak milovníkům klasických detektivek, tak i těm, kteří s Agathou teprve začínají, protože tohle je její mistrovské dílo.

Moje hodnocení: 5/5 🌟

Pár slov o autorovi:
Agatha Christie je nejprodávanější spisovatelka všech dob (překonává ji jen Bible a Shakespeare). Narodila se v Anglii a během svého života napsala desítky detektivních románů. Vytvořila nezapomenutelné postavy jako Hercule Poirot nebo slečna Marplová a dodnes je považována za absolutní královnu tohoto žánru.

Detektivní desatero (nebo také Desatero pátera Knoxe) sepsal v roce 1929 britský katolický kněz a spisovatel Ronald Knox.

Byl totiž tehdy upřímně naštvaný na to, jak autoři detektivek s čtenáři „švindlovali“. V té době bylo běžné, že se vrah objevil až na poslední stránce, nebo že detektiv záhadu vyřešil pomocí tajemného jedu, který nikdo neznal. Knox chtěl, aby byla detektivka fér – jako intelektuální hra, kde má čtenář úplně stejnou šanci záhadu vyřešit jako samotný detektiv.

Zde je znění těchto deseti pravidel:

1.     Pachatel musí být zmíněn hned na začátku příběhu.

2.     Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené síly jsou zcela vyloučeny. Žádní duchové, kletby ani vlkodlaci. Všechno musí mít racionální vysvětlení.

3.     Není přípustná více než jedna tajná místnost nebo chodba. A i ta je povolená jen tehdy, pokud se děj odehrává ve starobylém sídle, kde se taková věc dá logicky předpokládat.

4.     Nesmí být použit žádný „dosud neobjevený“ jed. Stejně tak jsou zakázány supermoderní přístroje a vědecké metody, které by na konci vyžadovaly dlouhé odborné vysvětlování.

5.     V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. Poznámka: Tohle dnes zní hrozně, ale nešlo o rasismus. V té době šlo o hrozné literární klišé. „Tajemný Asiat, který ovládá magii nebo kung-fu,“ byl tehdy levný trik, kterým autoři zachraňovali špatný děj. Knox tím říkal: žádné exotické rekvizity bez logiky.

6.     K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí mít nevysvětlitelnou intuici, která se ukáže jako správná. Všechno musí vyvodit z faktů a stop.

7.     Pachatelem nesmí být sám detektiv. (Tohle pravidlo mimochodem Agatha Christie v jiné své slavné knize také geniálně ohnula).

8.     Detektiv nesmí skrýt žádnou stopu, aniž by ji hned odhalil také čtenáři. Př. všechno, co vidí Poirot nebo Sherlock, musíme vidět i my.

9.     Méně inteligentní přítel detektiva (typu Dr. Watson) nesmí zatajit žádné své myšlenky. Jeho inteligence musí být mírně, ale opravdu jen mírně, pod průměrem průměrného čtenáře. Slouží jako naše oči.

10.  Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci, ledaže by na ně byl čtenář předem a velmi pečlivě připraven.